Milešovka
Je neděle, podzimní den, venku teplota kolem tří stupňů nad nulou. Ideální čas na výlet na nejvyšší horu Českého středohoří. Tato hora je zajímavá tím, že výrazně převyšuje ostatní vrchy v Českém středohoří. To v nás evokovalo pocit skvělých výhledů. Nejen kvůli tomu jsme se rozhodli na horu vyrazit. Největším lákadlem pro nás byl východ slunce. Ten jsme bohužel “nestihli”. Naštěstí jsme neprokoučovali celý výlet a dopoledne jsme vyrazili směr ke královně Českého středohoří.
Přírodní rezervace
Před tím než vás seznámím s naším výletem, tak bych se rád zmínil o pár faktech o Milešovce. Tato hora se nachází v okresu Litoměřice. Je vysoká 837 m n. m. a od roku 1951 je národní přírodní rezervací. Zajímavostí je, že Milešovka, někdy nazývaná Hromová hora, je největrnější a nejbouřlivější horou v České republice. Výhled z ní zařadil významný přírodovědec A. Humbolt mezi tři nejkrásnější na světě. Za mě tyhle fakta pro mě byly doposud velké neznámé. O Milešovce jsem věděl, ale bohužel ne tolik, kolik by si zasloužila. Teď to vím a dokonce po výletu jsem si o hoře přečetl všechno co je publikováno na Wikipedii (odkaz).
Vyrážíme z Prahy
Cesta na Milešovku není ničím výjimečná od ostatních cest, které vedou k Českému středohoří. Vzhledem k tomu, že jsme vyráželi v neděli před obědem, tak provoz na silnicích byl bez jakýchkoliv komplikací. Kdyby jsme nebo vy kdyby jste na výlet vyrazili v týdnu, tak pravděpodobně cesta bude trvat o něco déle než o víkendových dnech. Čas od času tuhle trasu jezdím a přes týden je trasa skutečně “za odměnu” 🙂 Nám cesta z Vršovic trvala zhruba 45 minut. Kéž by tomu tak bylo i v týdnu. Po cestě již od Lovosic jsme viděli vrcholy Českého středohoří. Za Lovoší nebo Velemínem jsme viděli i vrchol Milešovky.
Následně jsme jeli přímo k hoře. Respektive k nejbližšímu parkovišti, které je poblíž (mapa). Parkoviště je placené a poplatek za celodenní parkování je padesát korun. Na parkovišti bylo docela málo volných parkovacích míst. Rozumím tomu, že je konec listopadu, ale očekával jsem poloprázdné parkoviště.
Jdeme po červené
Ihned po zaparkování jsme si na mobilu nastavili trasu kudy chceme k vrcholu a kudy půjdeme zpět (mapa). Hlavním požadavkem bylo nejít tu samou trasu tam i zpět. To se plus minus povedlo. Po stejné trase jsme šli pouze část začátku a konce trasy.
Trasa začala u parkoviště, následně jsme šli přes obec Bílka. Po pravé straně jsme míjeli kostel svatého Václava. Jakmile vyjdete z obce, tak po cestě narazíte na několik soch. Každá má své označení. My jsme jich napočítali na červené trase zhruba osm (socha č. 11, socha č. 12 Cesta, Socha č. 13 Volání hory a pět soch č. 14 – Zvláštnosti). Zbytek soch je na ostatních stezkách poblíž. Po pár minutách chůze od soch (u turistického přístřešku U Lanovky) uvidíte krom začátku lesní cesty i začátek lanovky, která vede k vrcholu. Osobně nevím, jestli lanovka je v provozu.
Dnes rozhodně v provozu nebyla a podle toho co jsem viděl, tak bych řekl, že celkově je mimo provoz. Asi po deseti minutách chůze jsme si dali pauzu na vyřízení hovoru v turistickém přístřešku, který je u rozcestníku Nad Bílkou 650 m. Kousek od rozcestníku jsme se rozhodovali, jestli si cestu neprodloužit přes Výří skály. Bohužel jsme cestu k Milešovce zvolili přes Kostomlatský hradní okruh. Jinak mám pro příště nebo vám doporučím jít cestou přes Výří skály.
Pokračujeme po modré
Přes Kostomlatský hradní okruh jsme došli k rozcestníku Milešovka – rozc. Tady pozor. Sejdete z červené na modrou stezku. Nevím proč, ale v této části mě zaujaly masivní kořeny stromů. Na těch krom blbnoucích malých dětí se vyřádili i s mobily dospělí. Co jsem viděl, tak většina si tuhle zajímavost fotila.
Taky jsem podlehl a pořídil si několik fotek stromů s “fotogenickými” kořeny. Bohužel jsem nepochopil proč na některých stromech byly vyryty různé iniciály. Snad to má nějaký smysl a stromy nejsou obětí neukázněných návštěvníků. Co se týče značení, tak značek a turistických rozcestníků je na stezce až až.
Co se týče terénu, tak ten na červené stezce je nenáročný. Na modré stezce je trochu obtížnější, ale nic co by z nás většina nezvládla. Možná pozor, když by bylo mokro. Na stezce je více kamenů a můžou klouzat.
Milešovka
Po necelé hodině jsme došli k vrcholu. Na vrcholu jsme narazili na hodně návštěvníků. Co jsem si všiml, tak docela dost byla nevhodně oblečená.
Buď si rychle udělali fotku a tradá dolů a nebo na nich bylo vidět, že jim je zima. Na vrcholu docela foukalo a teplota byla ke dvěma stupňům nad nulou. My zkušenější jsme si vzali do batohu další vrstvu oblečení a tu jsme si na vrcholu oblékli. To nám pomohlo.
V klidu jsme si mohli dát svačinu. Bohužel je doba “covidová” a nečekali jsme, že bude bufet na vrcholu otevřený. Proto jsme si po cestě na benzínce nakoupili “svačinu”. Chleba s řízkem. Ten jak jsem dlouho neměl, tak jsem se na něj těšil již od parkoviště 🙂 Hold jsme byli připravení.
Ovšem bufet překvapil a byl otevřený. Několik návštěvníků k jídlu mělo nakládaný hermelín. Nevím, jestli to bylo v bufetu jediné jídlo, ale od pohledu hermoš vypadal výborně. Po jídle jsme si vrchol ještě jednou prošli, udělali pár fotek a vyrazili zpět po modré. Jinak abych nezapomněl, na vrcholu jsme chtěli navštívit rozhlednu.
Ta podle informací je z důvodu rekonstrukce uzavřená. Osobně si myslím, že z rozhledny musí být lepší výhledy než jaké nám vrchol nabídnul od chaty.
Jdeme zpět
Jak jsem psal již na začátku článku, tak cesta zpět vedla jinou trasou než cesta k vrcholu. Cestu zpět jsme nijak nekomplikovali a šli jsme rovnou bez zastávek k Přístřešku Nad Velemínem.
V přístřešku již z dálky nás zaujaly pověšené věci. Mysleli jsme si, že věci tam někdo zapomněl. Ale čím blíže jsme šli, tak tím více nám bylo jasné, že je to záměr. V tomto přístřešku jsou k dispozici různé věci jako lyžařské hůlky a klobouky, které si můžete zapůjčit. Jen je musíte vrátit. To je i vyryto do trámu v přístřešku. Od přístřešku jsme pokračovali kousek po žluté trase pod vlekem směr k parkovišti. Ono tahle trasa vedle trochu přes bahnitý terén. Rozhodně stojí za zvážení delší trasa přes Paškopole. Výhodou cesty, kterou jsme šli, že jsme křižovali trasu pod lanovkou a ta nám umožnila dobrou podzimní kompozici na fotku.
Vydařil se výlet?
Tuto otázku jsme si položili, když jsme přijeli domů. Rozhodně se nám líbilo. Jen pro příště bychom šli jinou trasou (přes Výří skály). V úseku, kdy jsme šli po červené, tak jsme potkávali hromadu turistů. Tomu jsme se měli vyvarovat. Většina se chovala jako kdyby ani nebyli v lese. Bohužel jsem na hlučné chování návštěvníků lesa háklivý a lepší je se těmto trasám vyhnout. Do budoucna se budu těšit až si dáme Milešovku na východ slunce. Pevně věřím, když se východ slunce spojí s inverzí, tak výhled musí být skutečně perfektní.
